Dovolená na kole: Velebit na horském kole

Velebit – budeme ho hanět, či velebit?

S kamarády jsme se vydali v srpnu 2010 na severní Jadran s plánem se vykoupat, nasolit, získat barvu a prozkoumat cyklisticky ostrovy Krk, Rab a Pag. Velebit nám dělal zpočátku jen impozantní kulisu při koupání a projíždění kamenitých ostrovních cest. „Co je asi tam nahoře na Velebitu? Víš to?“, zeptala jsem se takhle kamaráda při válení na plaži Pažského zálivu. „Nevím, ještě jsem tam nebyl, tak jedem ne?“, zněla odpověď. To se dalo čekat! Že jsem se ptala … Bylo rozhodnuto, musíme se tam podívat. Neznali jsme nikoho, kdo by tam kdy byl, ať pěšky nebo na kole. Nevěděli ani kde získat informace. Ale chuť zjistit, co skrývá ta tajemná hradba hor, která se tyčí přímo od břehu Jadranu, byla velká. Jsou tam cesty? Nejsou tam medvědi? Je tam voda? Má tam Vinnetou někde hrobeček? Jak se tam budeme orientovat? No, to se uvidí…

Příprava

Kvalitní tištěnou mapu jsme nikde nesehnali. Ale měli jsme několik jiných zdrojů informací. Ty jsme se rozhodli kombinovat. Měli jsme s sebou Turistický atlas 1:100 000 „Jadranské pobřeží“ od vydavatelství SHOCart a Mapu Adria TOPO v GPS od Garmina. Především nám ale jako podklad sloužil web www.takeadventure.com. Jde o soubor asi 150 projetých MTB tras v Chorvatsku, Černé Hoře a Bosně a Hercegovině s popisem v angličtině, výškovým profilem, hodnocením technické obtížnosti, fotogalerií, Google mapkou, ale hlavně se soubory pro GPS ke stažení. Moc pěkně udělané. Děkuji autorovi a skláním mu hlubokou poklonu. Velebit má poměrně dost projetý. Takže jsme postahovali trasy, které se nás týkaly, zobrazili v aplikaci Google Earth a nahráli do GPS. Pro jistotu ještě vytrhnout příslušné listy z atlasu a příprava byla hotová.

Výprava první: Karlobag – Jablanac

Kvůli Velebitu jsme opustili pohodlný a dost těžce vydobytý apartmán s terasou a s výhledem na Pažský záliv a na Velebit. Jako východisko jsme zvolili Karlobag. Odtud jsme začali stoupat, zprvu po silnici, která vede přes sedlo Baške Oštarije do Gospiče, pak po úzké lokální asfaltce, která přešla v šotolinu. Stoupání nebylo vůbec nudné ani úmorné. Jak se cesta kroutila v serpentinách, bylo stále na co koukat. Vidět byla vyprahlá skalnatá část Pagu, přiléhající k pevnině, Velebitský kanál a Pažský záliv. Bylo horko, ale vítr od moře chladil a dělal vzduch svěží.

Ve výšce asi 750 m n.m. jsme se odpoutali od přímořského svahu Velebitu a ponořili jsme se do hor. Změnila se poprvé vegetace. Přímořská macchie (stálezelené křoviny) se změnily v listnatý les a louky. Ve výšce asi 1200 m n.m. jsme překonali první velebitský hřeben a dostali se na jeho pevninskou stranu. Vegetace se změnila podruhé. Projížděli jsme vysokým lesem, ve kterém se střídaly jedle, buky a smrky. Úplně jiný svět, než pobřeží. Jako kdybychom byli někde v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí.

Sporadicky jsme minuli ukazatele na „planinarsku kuču“, což jsme si představovali jako horskou chatu, riffugio, hutte atd. Ale někde jsme ji minuli. Asi byla na pěší stezce a ne na hlavní šotolině. Došla voda, nikde nikdo a žádné prameny nebo studánky. Hlavní stoupání už jsme měli za sebou a houpali se v nadmořských výškách něco nad 1000 m.

Naštěstí jsme natrefili na druhou chatu. Tady jsme našli hlavně zdroj výborné vody. Chata se jmenovala Kugina Kuča. Nebyl to žádný luxus, ale dalo by se zde i prý přespat na jakýchsi pryčnách. Milá a ochotná paní správcová nám prodala poslední dvě Karlovačka a minerálku a dala se s námi do řeči. Dozvěděli jsme se, že kuča je otevřená v plné sezóně denně a mimo sezónu pouze na zavolání. Odpověď na otázku o medvědech byla kladná! A ještě doplněná údajem, že někdo viděl poblíž medvědici s mláďaty předevčírem … Paní nám jasně vysvětlila, jak vypadá náš další plánovaný úsek cesty: „Na bicikli nema šansa!“ Prý se jedná o částečně zborcenou hodně kamenitou pěšinu. Ale náš tajemný chorvatský bajker to projel … Nakonec jsme raději poslechli paní správcovou a vydali se po hlavní rychlé šotolině směrem na Štirovaču (1130 m n.m.). Tady jsme našli další vzácný zdroj vody. V tomto úseku převládal smrkový les jako někde na Šumavě.

Ze Štirovače jsme se vydali směrem k pobřeží a stále ještě pomalu nabírali výšku až na sedlo Alan (1420 m n.m.). Pod sedlem Alan na nás čekala milá planinarska kuča Alan a tušení, že už pojedeme jen s kopce. A také to tak bylo. Sjezd po uzoučké asfaltce v pozdně odpoledním slunci s výhledy na Kvarner a jeho ostrovy byl euforizující. Ostrovy vypadaly shora s Velebitu jako nějaké hračky.

Celkem jsme ujeli asi 65 km s převýšením 1920 m. A bylo to na nohách znát.

Po dojezdu do Jablance nás čekala koupel v moři při západu slunce, nesnesitelně romantické. V „bistru“, jak se tady označují levnější restaurace, jsme se nacpali sardinkami. Sice je neměli na jídelním lístku, ale my dobře víme, že když je sardinková sezóna, tak je musí mít. Velká porce s blitvou (mangold s brambory) za 40 kun (tedy asi 130 Kč), to se nedá odolat.

Odpočinek na Rabu

Ještě večer jsme se přeplavili trajektem na ostrov Rab s městem Rab, poměrně rušným, ale hezkým a milým. Relaxačně jsme pak druhý den projeli Kalifront, poloostrov, porostlý původním středomořským lesem s přímořskými borovicemi, neopadavými duby, korkovými duby a cypřiši. A večer u vína jsme naplánovali další velebitskou etapu.

Výprava druhá: Jablanac – Sveti Juraj

Cíl naší druhé výpravy byl kopec Zavižan (1600 m n.m.). Dokonce jsme na stránkách města Senje (www.senj.hr) zjistili, že se tu tradičně pořádá MTB závod na Zavižan. No tak to tam tedy musíme také! Ale vzali jsme to z druhé strany, tedy od jihu.

To, co jsme předevčírem sjížděli, jsme dopoledne nastoupali. Ale stoupání bylo zase příjemné. Ač od rána pražilo slunce do skalisek Velebitu, vzduch byl svěží díky vánku od moře. Pohledy na moře a ostrovy jsme si vychutnávali ještě víc, než při sjezdu. Necelé dvě hodiny jsme stoupali po úzké kroutivé asfaltce na chatu Alan a pak ještě kousek na sedlo Alan. Za sedlem s pastvinami jsme se ponořili opět do hlubokých bukových a smrkový lesů pod bílými skalisky vrcholů Velebitu. Nahoře jsme nepotkali nikoho celých 30 km. Trochu jsem z toho měl tísnivý pocit. A dostavily se myšlenky na medvědy. Každé rozcestí, každý výrazný terénní zlom a každou zatáčku jsme raději kontrolovali, aby se nestala nějaká navigační chyba. Pak jsme narazili na partu dřevorubců. Zírali beze slova, motorové pily v rukou. Asi neviděli ještě na Velebitu ženskou a ještě ke všemu na kole. Ale pak se rozmluvili a ochotně nám potvrdili směr a cestu.

Zavižan je dobrý cíl. Sjízdná hora s krásným výhledem na moře. A hlavně planinarska kuča s vrcholovým Karlovačkem. Tedy já pivo nepiji, ale radost mého kamaráda mě tak potěšila! Ze Zavižanu už to bylo vlastně jen s kopce. Ale v momentě uvolnění, když už bylo skoro vyhráno, nastala ve sjezdu navigační chyba. Sjeli jsme výrazně mimo GPS track log a muselo se začít improvizovat podle vytržené stránky z atlasu a chabého topografického podkladu mapy Adria Topo. Cesty tedy moc neseděly, ale byly krásné. Dostali jsme se až nad Senj a pak jsme se po bezlesých náhorních planinách prvního přímořského hřebene vraceli nad Sveti Juraj. Konečný sjezd z výšky asi 600 m n.m. byl opět po úzké točité asfaltce.

Celkem jsme ujeli 88 km s převýšením 2600 m. V plánu bylo 80 km a 2300 m.

Ve Svetém Juraji došlo na večerní koupel, rybku k večeři a start k přejezdu autem za dalším relaxačním dnem, tentokrát na ostrov Krk.

Velebit budeme velebit!

Obě etapy byly náročné a krásné. Na to, že jsme se vydali do neznáma skoro naslepo, byly až překvapivě vydařené. Cest je nahoře dost, bylo by dobré jich prozkoumat víc a zkusit i nějaké úseky po pěších stezkách. Největší dojem na mě udělaly výhledy na moře a ostrovy. Pohled na holé skály Pagu, Rabu a Krku na jejich straně, přivrácené k pevnině, je v neuvěřitelném kontrastu s hlubokými lesy nahoře v horách.

Jen ty „planinarske kuče“ by si mohli místní horalé trochu zvelebit. A pak nebude bránit nic, uvelebit se v něm víc.

Užitečné tipy pro návštěvníky

Cest projetí je nahoře na Velebitu hodně. Je ale trochu problém se na ně na kole dostat od pobřeží. Jednak se musí vyjet převýšení okolo 1000 m na jeden zátah. Navíc přístupových cest, zajímavých pro MTB, zase tak moc není. Oba problémy řeší výjezd do Velebitu autem. Například lze doporučit jako východisko k výletu Baške Oštarije nad Karlobagem, horskou chatu Alan nad Jablancem, sedlo Oltare nad Svetim Jurajem, sedlo Vratnik nad Senjem. Další možnosti poskytují silnice do hor nad Novim Vinodolskim.

V každém případě je třeba myslet na dostatek vody s sebou! Velebit je tvořen zkrasovatělým vápencem. Skoro všechna voda, která zde naprší, se rychle vsákne a teče podzemím přímo do moře. Proto zde jsou prameny a studánky velmi vzácné. Horské chaty jsou daleko od sebe a není záruka, že budou otevřené. Proto je nutné dbát na dostatek vody a při každé příležitosti zásoby doplnit.

Pozor na počasí! Naše fotky vypadají, že počasí nebude problém. Měli jsme opravdu krásně. Dole u moře bylo okolo 30°C a na Velebitu příjemných 25°C a jasno. Ale to zcela určitě nebude stoprocentním pravidlem. Často se stává, že nad mořem je jasno, zatímco nad Velebitem se tvoří kupovitá oblačnost. To je jev způsobený většinou denním větrem zvaným „maestral“. „Točí se za sluncem“, jak říkají zdejší námořníci, a odpoledne vane od moře na pevninu. Jak se zvedá vzduch o hory, ochlazuje se a sráží se vlhkost. Odpolední nebo podvečerní bouřka rozhodně nebude vzácností. Tedy určitě doporučujeme vzít návleky a větrovky do batohu, i když bude ráno překrásné.

Mapy berte s rezervou! Žádný z mapových zdrojů, které jsme získali, nebyl dostatečně spolehlivý. Je potřeba kombinovat různé zdroje mapových informací. Dobré je prohlédnout si plánovanou trasu v aplikaci Google Earth. Výborným zdrojem informací a inspirace je již zmiňovaná stránka www.takeadventure.com.

Stručně o Velebitu

Velebit je jeden z nejvýznamnějších horských celků dinárské oblasti (seskupení pohoří podél Jadranu od Istrie po Černou Horu). Od roku 1978 je Velebit biosferickou rezervací UNESCO. Je dlouhý asi 150 km a táhne se podél Jadranu od Rijeky až na úroveň Zadaru. Průměrná šířka horského pásu je 14 km, největší šířka je 30 km. Zhruba 130 vrcholů převyšuje 1370 m n.m. Nejvyšší vrcholy jsou Mali Rajinac 1699 m v severním Velebitu, ve středním Šatorina 1624 m, Ograđenik 1604 m, Ograđenica 1614 m a v jižním Babin vrh 1723 m, Vaganski vrh 1757 m, Segestin 1715 m, Malovan 1709 m, Sveto brdo 1751 m).

Velebitské klima je dramaticky proměnlivé. Na přímořské straně je podnebí typicky středomořské nížinné. To znamená horké suché léto a vlhké mírné zimy. Ve vyšších polohách dále od moře je klima horské, podstatně vlhčí i v létě a chladnější. Na Velebitu spadne 1000 až 3000 mm srážek ročně, což je hodně i v porovnání se srážkovými úhrny na našich horách. liv středomořského podnebí způsobuje, že většina srážek (až 2/3) spadne v zimním období. Ve vnitřním Velebitu je až 100 dní v roce se sněhovou pokrývkou nad 30 cm.

Velebit je tvořen zkrasovatělým vápencem. Typické jsou ostré skalnaté hřebeny, bezodtoké doliny, závrty, jeskyně a další podzemní krasové jevy. Na Velebitu nenajdeme vodní toky a prameny jsou vzácností.

Vegetace odpovídá hlavně pozici vůči moři a nadmořské výšce. U moře se vyskytují typická středomořská macchie (společenství stálezelených keřovitých dřevin) a háje středomořských borovic. V kontrastu s tím jsou hluboké smíšené a smrkové pralesy v centrální části Velebitu, nám připomínající lesy v Beskydech nebo Boubínský prales na Šumavě.

V rámci Velebitu je vyčleněna ještě řada speciálních rezervací a 2 národní parky (Severní Velebit a Paklenica). Na Velebitu žijí např. medvědi. Před několika lety dokonce v chorvatských médiích proběhla zpráva s titulkem jako: „Medvěd sešel s Velebitu a koupal se v moři!“, doplněná fotografií.

Podrobné informace lze najít na oficiální internetové prezentaci www.velebit.hr.

Alena Brentová
CK Calypso

Jelikož se nám Velebit opravdu líbil a rádi bychom zážitky zprostředkovali i ostatním, zařadili jsme velebitské etapy do programu MTB plaveb. Mapy a itinerář na http://www.gocalypso.eu/…itska-plavba